Vždy s veselým duchem... ;D

Pevnost (III.díl)

31. března 2007 v 22:37 | Andrejs |  Naše FF, kresby atd...
PEVNOST III.:DEFINITIVNÍ KONEC…
Z nádherného snění mě vyruší čísi smutný hlas,ale velice příjemný na poslech.Celým tělem mi koluje zvláštní extáze naplněného štěstí.Křením se na celé kolo,nechápu proč jsou všichni tak zarmoucení a bledí?!,,Co se děje,vždyť se směji,což pak mě nevidíte???´´
Přiskočím k mile vypadajícímu muži,v náruči drží vyhublé děvče.Čím více si ji prohlížím,tím větší je mé zděšení!Ten uzlíček neštěstí,,,TO NENÍ MOŽNÉ´´vyhrknou mi slzy,,,VŽDYŤ JSEM TO JÁ!!!Sotva popadám dech …srdce mi buší jako o závod…začínám panikařit.
Po chvíli se rozkřičím,běsním a pobíhám sem a tam!Křičím jasná slova…:,,JSEM ŽIVÁ,ŽIVÁ…JSEM TADY…PODÍVEJTE SE …SLYŠÍTE…JSEM ŽIVÁ…SAKRA…COPAK JSTE NATVRDLÍ???´´Žádná odezva,ticho,hnusné hrobové ticho.Rozpláču se.Vystrašený nářek mi zní v uších,,,PROSÍM POMOZTE…PROSÍM…´´Čím víc se snažím naznačit svou přítomnost,tím míň se mi dostává pozornosti,nikoho nezajímá,že jsem na živu.
Vyčerpáním padnu na kolena,vzápětí se děsně leknu,necítím žádnou bolest,jen měkkost,jemnou a krásnou.Klíží se mi oči…únava mě ukolébá k spánku…již tvrdě spím.
Mám prazvláštní sen,zdá se mi o mém dosavadním životě.,,ACH,BOŽE,JAK MOC SE MI STÝSKÁ PO DĚTSTVÍ…´´Nebyl den,abych se něčemu nesmála,radovala jsem se z každé maličkosti.Kraviny byly na denním pořádku,sranda každým coulem,hotová báseň.
Jak čas plynul,stal se můj život nudným,černým,beznadějným přežíváním.Škoda mluvit…
Je to jako noční můra,sotva přestanu snít,zdá se mi zas a znova,pořád dokola stejný sen,který jsem si seřadila do několika skupin:Počínaje ,,DĚTSTVÍM,PUBERTÁLNÍM OBDOBÍM…mimochodem dost povedené,REBELII,ŽIVOTNÍM ZKRATEM…v tom to případě patří velké díky,mé nekonečné lásce…ano…si to ty Vili…ale co odpouštím ti…pak následuje BEZNADĚJ,NICOTA,no a konče,kdo ví,třeba startovní čárou,sama nevím.
To nekonečno mě zabíjí,chci se vrátit zpět do reality,ale pokaždé se ocitám v tomtéž děsivém snu.Již delší dobu si říkám:,,MÁ TO VŮBEC SMYSL,hluboko v srdci cítím,že je něco v nepořádku…už není cesty zpět.Tolik se snažím bojovat s bezmocí.Marně!Slábnu rychleji,než by se zdálo,začínám pochybovat,jsem uzavřená ve vlastním těle.
Z každé uplynulé minuty,mám strach,zbabělý,trapný strach,který značí jediné…Tak či onak,před smrtí se neubráním.V šíleném zoufalství si najednou uvědomím,přeci jsem to tak chtěla,tak proč ta snaha?!Celou dobu jsem po ní prahla a teď se ji neumím,ani postavit,natož s ní zápolit.Jen uboze ležím na posteli a čekám.O něco později jsem ze vším smířená.Umírám!Z vlastní hnusné sobeckosti,nenávidím se zato.
Od mého posledního tápání v hlavě,uplynulo spousty času…z ničeho nic procitám.Kolem dokola sedí,postávají a vůbec,jsou tu človíčci,na kterých mi hodně záleží,jelikož jim nejsem lhostejná.Všichni mají,tak zarmoucené obličejíky,až mi z toho jde mráz po těle.Tiše ležím a sleduji ten všudy přítomný smutek,když v tom zaslechnu,jak jeden z nich říká:,,TA HOLČENA UMÍRÁ.´´Popadne mě vztek…,,TO VÍM I BEZ TEBE!!!´´…kupodivu to nikdo nezaregistroval.
Všimnu si Jonniho,z očí se mu koulejí slzy.Dala bych cokoliv,kdybych ho mohla zase obejmout a říct mu,jak moc se mi stýská,načež bych si moc přála vrátit čas.
Prudce otevřu oči a pohnu se,většina zbystří,Jonni nadšeně poskočí,má toho tolik na srdci,co by mi chtěl vyjádřit.Nejraději bych se zfackovala,když si živě uvědomuji o co přicházím.Bráška mě jemně pohladí po tváři a z nadějí,která umírá poslední,mi dodává sílu žít.Děkovně se na něj podívám a z posledních sil a vůle,mu naposledy dám sbohem.S upřímným úmyslem,položím jeho levou ruku,na mou hruď pod níž se skrývá utrápené srdíčko.Jonni dojatě povzdechne.Z velkými obtížemi ze sebe soukám srdceryvná slovíčka.Posléze mě políbí na čelo,cítím,že co nevidět,budu prdět do hlíny.
Rozhodnu se právě včas,poněvač kruté píchnutí u srdce,upozorňuje na blížící se zubatou.
V posledním nádechu vyřknu:,,MÁM TĚ RÁDA A VŽDY BUDU!´´Křečovitě mě k sobě přivine,ještě cítím jeho chvějící se tělo v bolesti,vnímám jeho nářky:,,HEIDI,SE-STŘIČ-KO MÁM TĚ RÁD…NE-VZDÁ-VEJ SE…PO-TŘEBUJI TĚ…SMÍŠ-KU…VŠE-CHNO BU-DE DOB-RÝ…NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ HEI-DI!!!Přes vzlyky mu nejde moc rozumět,ale i tak vím co tím myslí…
Už dávno mi vyprchal život z těla,ale Jonni ho neustále drží v náruči,je mi ho líto,tak moc mu chybím.S lehkostí se nad ním vznáším a pozoruji to celé dění.Odhodlám se ho pohladit,když v tom mě něco táhne pryč,jsem jako ochrnutá,mám divný pocit…ten pocit,kdy víte,že je definitivní konec…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Purplefay Purplefay | 11. dubna 2007 v 11:43 | Reagovat

No počkej konec???Teď sem si nato udělala čas a čumím do prázdna...smrti do očí???...To je síla,je to krásný a smutný,kdybych to psala,tak bych u toho asi dost brečela,kdoví jaký to je potom...hmm Kety fakt pochmurný a dlouho nato budu myslet.Pááá :-***

2 Hyacinth Spoon Hyacinth Spoon | 3. srpna 2009 v 15:47 | Reagovat

Já teda brečela doopravdy, je to síla a velmi dobře napsané! Akorát teda trošku pokulhává gramatika, ale to je to nejmenší! Super!

3 Andrejs Andrejs | 29. listopadu 2009 v 19:54 | Reagovat

Děkuji...pokud můžu doporučit...na webu: Liter.cz mám všechny díly po menší úpravě...pod přezdívkou PIPSQUEAK...*:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama