Vždy s veselým duchem... ;D

Pevnost alias slza vzpomínek IV

26. října 2007 v 15:33 | Andrejs |  Naše FF, kresby atd...
Dodatek:PROČ JE OSUD TAK KRUTÝ…
Koukám z okna pokoje,venku prší,bože mám tak divný pocit,proč sama nevím.
Najednou zvonek…málem se přizabiju na schodech,jak valím otevřít.
,,JÉÉÉÉÉ AHOJ VILI!"Obejmu ho a celá šťastná mu otírám kapky z obličeje.,,AHOJ!"Vyzní to jako by to říkal naposledy.,,DĚJE SE NĚCO?!"Nechápavě se ptám.V:JÁ;JÁ;JÁ CHTĚL JSEM TĚ VIDĚT.,,AHA…NECHCEŠ JÍT DÁL???"Usměji se.V:NE;JÁ;JÁ…,,CO JÁ;JÁ…vpadnu mu do řeči…CO MI CHCEŠ ŘÍCT…NO TAK POVĚZ MI TO!"Vyděšeně na něj zírám.On jen smutně kouká do země.,,CO SE SAKRA DĚJE?!"Vyjeknu rozčílením.V:PŘIŠEL JSEM SE ROZLOUČIT.,,JAK ROZLOUČIT,TY NĚKAM JEDEŠ?!"V:NE…,,TAK PROČ?!"V:TO BYS NEPOCHOPILA.,,COŽE…MLUV SE MNOU NORMÁLNĚ…NE V HÁDANKÁCH…CO SE DĚJE?!...DĚSÍŠ MĚ!"V:PROSTĚ JE KONEC;SBOHEM.,,KONEC???"V:JO!Krutější JO…jsem ještě neslyšela.,,TO ZNAMENÁ,ŽE UŽ MĚ NEMILUJEŠ…VŠECHNO BYLY JENOM LŽI?!"Vili mlčí,jen po tváři mu stékají slzy.Pak z ničeho nic se otočí a běží pryč.Rozběhnu se za ním,volám jak o život.,,VILI;VILI…KAM BĚŽÍŠ???"Marně,žádná odpověď.
Po delší době mi ubývá sil,zhroutím se k zemi,rozbrečím se,nemám pojem o čase,pořád myslím na slova co mi řekl Vili.
Sotva se zvednu,potácím se k oblíbenému místu.Už jsem skoro tam,načeš se málem skácím zase k zemi.Vili sedí na lavičce v ruce drzí zbraň.Natolik mě to vyděsí,že nemám slov.Tiše přistoupím k němu,položím mu svou ruku na rameno.Trhne sebou.V úleku zakoktám:P-P-P-RO-RO-Č-Č???MÁŠ ZB-ZB-ZBRAŇ???Vili mlčí.To mě vytočí.,,SAKRA NA NĚCO JSEM SE TĚ PTALA!?"V:A CO JAKO?!Hotový výsměch.,,RUPLO TI V KOULÍCH,BO CO?!V:VÍŠ CO JDI DOMŮ,NECH TO PLAVAT!,,JAK JDI DOMŮ,CO TO MÁ ZNAMENAT!V:ŘEKL JSEM TI JDI DOMŮ!!!Zvýší hlas Vili.,,NIKAM NEJDU,DOKUD MI NEVYSVĚTLÍŠ CO SE DĚJE!!!V:HOVNO SE DĚJE!!!Zařve Vili!Popadne mě za paži a táhne mě pryč.
Po pár krocích mě pustí se sevření a klidním hlasem praví:PROSÍM,VRAŤ SE DOMŮ.V naprostém šoku se mu dívám do očí,jsou tak prázdné,ten smutný výraz ve tváři,mě rozpláče.Mezi vzlyky se snažím mluvit.,,V-I-L-I P-R-O-S-O-S-Í-M T-Ě C-O S-E DĚJE???"Obejmu ho.Cukne sebou.V:JEST-LI MĚ MILUJEŠ,ODEJDI.
Ty slova mě naprosto zazdí.Nejsem schopná ničeho,jen na něj hloupě zírám.Vili se mi podívá hluboko do očí a se slovy:MÁM SKURVENÝ ŽIVOT,CHÁPEŠ?!...NENÁVIDÍM SEBE;NENÁVIDÍM SVĚT A NENÁVIDÍM TEBE…PROTOŽE JSI TAK KRÁSNÁ!!!poodstoupí.,,ALE PROČ???"V:TO JE JEDNO…NEŘEŠ TO!,,CO???"V:PROSTĚ TAK!...MYSLEL JSEM SI,ŽE JSI PADLÝ ANDĚL,CO MĚ VYSVOBODIL Z TOHOTO HNUSNÉHO SVĚTA,KDE SE ZLO UJALO VLÁDY,PROSTĚ JSEM SI MYSLEL,ŽE JSI CELÝ MŮJ ŽIVOT…Nevím co na to říct…jen postávám opodál,chce se mi zase plakat,nakonec odvážně pravím:KDO TI V TOM BRÁNÍ,ABY TO TAK ZŮSTALO I NADÁLE?!JSI POD VLIVEM NĚJAKÉ DROGY,BO CO?!Nic žádná odezva.
Pak během vteřiny,rána…složím se k zemi.Vili na mě řve,jak na nějakou lehkou holku.V:DĚLÁŠ ZE MĚ NARKOMANA A VŮBEC NIC NECHÁPEŠ;MILUJU TĚ STRAŠNĚ MOC;KLIDNĚ BYCH ZA TEBE I DÝCHAL;JENŽE TO NEJDE;TAK SE S TÍM SMIŘ!!!,,TAK PROČ SI MĚ UHODIL???"Držím se za bolístku.V:PROTOŽE JSI SKURVENÁ DĚVKA!,,HRABE TI…TY JSI CVOK!"Vili se jen ušklíbne.V:MYSLEL JSEM,ŽE TO BUDE VŠECHNO DOBRÝ;MÝLIL JSEM SE.S TEBOU JSEM SE CÍTIL SKVĚLE;ZAPOMÍNAL NA KRUTOU REALITU;TOLIK TĚ MILUJI A ZÁROVEŇ TAK MOC NENÁVIDÍM,HLAVNĚ NENÁVIDÍM DEN KDY JSEM TĚ POTKAL!,,JSI LHÁŘ;NEVĚŘÍM TI ANI SLOVO!"Škodolibě se zasměje.V:VÍŠ CO JE ZVLÁŠTNÍ…BYLA JSI MŮJ PŘÍSTAV NADĚJE;PROSTĚ VŠECHNO…A STAČÍ TAK MÁLO…A NEJSI VŮBEC NIC!!!,,DĚSÍŠ MĚ!"Neutrálně se na mě podívá a opře se o nejbližší strom,vypadá jako by nad něčím přemýšlel.Pokouším se zvednout,ale zarazí mě jeho mumlání si pod nos.
Nečekaně přistoupí ke mně.V:NAPOSLEDY TI ŘÍKÁM,VRAŤ SE DOMŮ…JINAK SE NEZNÁM!!!Zase se nechám vytočit a zařvu na něj.,,NIKAM NEJDU,JASNÝ… MYSLÍŠ,ŽE SE BOJÍM TVÝCH TRAPNÝCH VÝHRUŽEK…CO?!!!"
Během vteřiny,mě popadne…vrazí mi pořádnou facku…až se zase octnu na zemi.Bolí to jako čert,ale vztek zatemní celou mou mysl,vře to ve mně jako samotné peklo.Celá bez sebe po něm vyštěknu:TAK TO SI POSRAL!Začnu do něj bušit pěstmi,s ním to ani nehne.To mě naštve ještě víc,bezmyšlenkovitě ho kopnu mezi nohy.To byla osudová chyba.
Popadne jednou rukou obě moje zápěstí a druhou mě propleskne znova,přitom u toho řve:VAROVAL JSEM TĚ;SAKRA CO SIS TÍM CHTĚLA DOKÁZAT?!...JSI JEN MALÁ UBOHÁ DĚVKA!Nenechám si to líbit,uhodím ho prudce do obličeje,spustí se mu krev z nosu.Znechuceně si ji setře rukávem.
Jako smyslů zbavený mě zchodí na tvrdou zem.Kope do mě jako bych byla fotbalový míč,nezmůžu se už ani na odpor.Nečekaně zvedne mé bezvládné tělo,uhodí mě a zase znova už se vůbec neovládá,křičí hnusná slova.V:DĚVKO;KURVO;MRCHO!!!Stále dokola.
Pomalu,ale jistě nic nevnímám,jen sem tak tvrdý dopad.S posledním se hroutí ztěžka i Vili…přímo na mě.Zrychleně dýchá;tiše pláče a šeptá.V:MILUJI TĚ,STRAŠNĚ MOC,ODPUST MI PROSÍM.
Načeš mě políbí a zvedne se.Z kapsy mikiny vytáhne pistoly,namíří si ji proti sobě a se slovy:MILUJI TĚ ANDÍLKU…spustí spoušť.Vyděšeně vyjeknu:NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!Pozdě Vili se klátí k zemi!Jeho slova mi zní doposud v uších.Slyším sama sebe hystericky plakat.
V kruté bolesti se doplazím k Vilimu.Lape po dechu,všude tolik krve,svíjí se ve smrtelné křeči.Chytím ho za ruku…přitisknu se víc k němu…polibky mu slíbávám slzy,které bez přestání stékají po jeho bělounké tváři.,,PROČ VILI?!"V:KDYBYCH TO TEĎ HNED ŠLO VRÁTIT;NIKDY BYCH…skroutí se… ta bolest je nesnesitelná,ale pokračuje…NIKDY BYCH TI NEUBLÍŽIL.,,TO NIC."V:MILUJI TĚ HEIDI NAVŽDY!,,A JÁ TEBE."Kouzelně se usměje,a v ten okamžik naposledy vydechne.
Zajikám se slzami,křečovitě svírám jeho tělo.Vzpomínám na časy kdy jsme byly spolu šťastní.Teplo,které z něj sálalo je ta tam.Zase se rozbrečím.
Nastává noc;obloha je posetá milióny hvězd.Tiše si lehnu vedle Viliho.Unavenými oči se dívám vzhůru na tu krásu.A se slovy ,,PROČ JE OSUD TAK KRUTÝ" usínám…
Časem jsem se dozvěděla…že Vili…měl RAKOVINU…ráda bych mu pomohla,ale bohužel to nejde vrátit zpět…nezbývá mi než žít dál…i když kdo ví…
 

LABUTÍ PÉRO

30. září 2007 v 15:48 | Andrejs |  Naše FF, kresby atd...
LABUTÍ PÉRO
Američané mají zvláštní způsob,jak projevit opovržení nad zbabělostí,slabošstvím a zradou.Tomu,kdo se dopustí podobného skutku,je před zraky svědků doručeno - bílé péro z labutě.Člověk,který jednou dostane bílé péro,je vyloučen ze společnosti lidí,každý se mu vyhýbá.
Toho léta mi bylo 13 a začátkem školního roku mne Paul již potřetí vyprovodil do studentského domova v americkém Hartfordu,nepříliš vzdáleném Halifoxu .Mezi známými se tehdy objevilo i pár nových tváří.Mezi nimi také Luk Anderson,malý,neduživě vyhlížející chlapec odkudsi z Nevady.Lukovi,spolubydlící byli stejně staří - a přece velmi odlišní.Silní,otužilí sportem.Luk se pro ně stal brzy jelimánkem,syrovátkou,chlapíkem k ničemu.
Nu a po několika týdnech přišel okamžik,kdy se života celého domova dotklo bílé labutí péro.Byla neděle,krásný slunný den.Chlapci se domluvili,že po obědě podniknou malý výlet.Luk a Ronnie půjdou vlevo,Dix s Alexem po pravém břehu řeky.Asi hodinu cesty za městem je most,tam se sejdou.Vyrazili.Řeka byla široká a proud silný.Luk a Ronnie kráčeli po hrázi,asi tak půlhodinu až došli k jezu.Voda přepadávala přes betonové kvádry a řítila se do osmimetrové hlubiny.
,,Luku,tudy se dostaneme na druhou stranu.Tam naproti jde Dix a Alex,hleď.Přejdeme,co říkáš?"Neblázni,Ronnie!Beton je hladký.Klouže to,varoval Luk.",,Strašpytle!Tak půjdu za kluky sám!"Ronnie si zul boty,vysoukal kalhoty a se smíchem vstoupil na jez.Voda,prudce se deroucí přes překážku,tříštila se mu o nohy.,,Vrať se,Ronnie!Vrať se!"Volal Luk.Ronnie se ani neohlédl.Dix s Alexem stáli na protějším břehu a napjatě sledovali kamarádovo počínání.Ronnie se dostal asi třicet metrů od břehu.Ještě patnáct,dvacet kroků a bude uprostřed řeky.Luk pozoruje se zatajeným dechem každý jeho krok.Pojednou vidí,že Ronnie zavrávoral - uklouzl!Padl na koleno a v příštím okamžiku se řítí do osmimetrové hloubky pod jezem.Zmizel.Na okamžik se ve vířících proudech objevila hlava,ruka…hukot vody pohltil úplně úpěnlivé volání o pomoc.Pak už se Ronnie nad hladinou neukázal.Luk pobíhal zmateně po hrázi.Z druhého břehu na něj křičí spolužáci:,,Pomoz mu!Dělej něco!Skoč tam!"Luk však zůstává na břehu.
Po několika hodinovém pátrání nalezli mrtvé Ronnieho tělo členové veslařského klubu.Lékař a policista nebyli nic platní.Mohli jenom ověřit,jak se vše zběhlo.Zmatení a nešťastní vraceli se Luk,Alex a Dix z nedělního výletu.,,Mohl jsi ho zachránit!Když se vynořil,byl jen pár metrů od tebe!"Obviňují Dix a Alex Luka.Luk neodpovídal.Kamarádovo neštěstí jej připravilo o slova.Ředitelství školy bylo již telefonicky vyrozuměno policií.Všichni jsme byli vzrušení a když zvon svolával k večeři - dvě židle,na níž sedával Luk.,,Zbabělec!",,Mohl Ronnieho zachránit Alex to říkal",vřelo to mezi námi.Potom vše utichlo.Do jídelny vstoupil Luk,bílý jak stěna.Sklopili jsme hlavy,nikdo neodpověděl na pozdrav.Luk usedl na své místo.Uštvaně se podíval do mělkého talíře a třesoucí se rukou uchopil tu hroznou věc.Bílé labutí péro!Vstal.Kolena se pod ním zachvěla.Rozhlédl se kolem a vydechl:,,Kamarádi,proč…tohle?",,Jsi zbabělec!"Vyskočil jeden spolužák.,,Nechal jsi utopit přítele deset kroků od tebe!Proto!"Luk chtěl něco říct,ale nenávistný šum přehlušil jeho slova.Oči se mu zamžily a odešel.Vrátil se do svého pokoje.Plakal.Pak se rozhodl.Usedl ke stolu a psal dopis.Položil ho na lůžko nebohého Ronna rychle sbalil kufřík a tiše opustil studentský domov.
Druhého dne vyšetřovali profesoři celou událost.Ředitel školy nám řekl:,,Chlapci.Zjistili jsme,že Ronnie si zavinil neštěstí sám.Ještě v poslední chvíli ho Luk Anderson varoval.Při večeři byl někým z vás obviněn ze zbabělosti.Slyšel jsem,že jste mu dali - labutí péro.Luk opustil školu a odjel domů.Poslyšte,co vám napsal na rozloučenou."Do nehybného ticha četl starý profesor dopis.
,,Dali jste mi bílé péro,že jsem nezachránil Ronnieho.Kamarádi,jsem z Derby a daleko od mého domova neteče ani potůček,natož řeka.Neměl jsem možnost naučit se plavat.Jak jsem tedy mohl skočit pro Ronnieho do hlubiny pod jezem?Utopili bychom se oba.-Bílé péro beru s sebou.Vím,že nejsem silák,ale slaboch ani zbabělec nejsem.Váš kamarád Luk Anderson."
Profesor dočetl a odložil brýle.Poslali jsme spolužákovi několik dopisů,aby se vrátil.Neodepsal nám.A tak jsme na Ronnieho a Luka už skoro zapomněli.
Vzpomněli jsme si na něho až jednou,když jsem objevil v novinách nápadně tištěný článek.,,Hoši,sem - něco vám přečtu!"Vběhl jsem do třídy.,,Poslouchejte!"Rozložil jsem noviny:,,Včera v deset večer vypukl v nemocnici města Derby požár.Nejvíce ohroženo bylo oddělení C,kde leželi pacienti zotavující se po operacích.Několik minut před tím,než se v oddělení zřítil strop,jeden z pacientů,čtrnáctiletý chlapec,vynesl s nasazením života pět nemocných.Tento odvážný čin velmi zhoršil jeho zdravotní stav.Statečný chlapec se jmenuje Luk Anderson.Do této chvíle se neprobral k vědomí.Blouzní,ustavičně opakuje,že v jeho pokoji zůstalo jakési bílé labutí péro…"
Příštího dne odjížděla z Hartfordu do Derby studentská delegace.Posílali jsme mnoho dárků příteli,kterému jsme ukřivdili,mezi nimi zlaté plnící péro.

Scream out!

8. května 2007 v 18:23 | Sparrow, jakej jinej psychopatickej dement... |  Výlevníček-Blbníček
Máte depku? Snad zlost? Bo prostě se cítíte divně? Máte tu možnost psát vlastní pocity bez jaké koliv výčitky! Takhle vzniká článek "Scream out!" a rubrika Výlevníček! Nadávky, jednovteřinové básničky, nápady na nejlepší způsob sebevraždy, obrázky, či doporučení nějakého songu co právě posloucháte... vše povolené! Přivřití obou kukadel nad vulgarismy...xD
 


Evanescence, Jackí oblíbené písně...

16. dubna 2007 v 18:18 | Sparrow |  Ve sklepě se dějí divné věci...
Evanescence, no prostě best... romantika, pochmurnost, pohádkový... Amy Lee je nejúžasnější zpěvačka na světě...a miluju její šaty...x)))
Nejnovější (zatím) video...Dračice...
Sweet Sacrifice-The Open Door
Karkulka....vlky...;D
Call me when you are sober-The Open Door
Sněhová královna...sníh...
Lithium-The Open Door
Nádhera...
My Immortal-Fallen
První co jsem od E. slyšela...
Bring Me To Life feat.Paul McCoy-Fallen
První co jsem zbožňovala...ale to asi všechny...xD
Going Under-Fallen
Make me cry... zkus te si to poslechnout bez toho videa, ten není původní, originál ani nenatočili...xD
Hello-Origin
This song is about me...
Everybody´s Fool- Fallen
Because I´m broken...
Seether feat.Amy Lee-Broken

Moje první

4. dubna 2007 v 11:34 | Sparrow |  Naše FF, kresby atd...
Pokus o básničku, moje první napsaná v češtině...
Dotýkám se tvých prstů,
studené jsou jako vánek,
který chvěl papíry not.
Krvavé jsou bez smyčců.

Ukolebávaly můj spánek,
jako vánek mezi vlasy tvými,
pohrával si s mými sny temnými.

Požádal jsem o milost,
oči tvé sváděly srdce mé.
Jaká to zlost,
když hraji takty not.

Krvavé jsou bez smyčců,
struny se tvých nedočkají prstů.

Zarmoucená melodie
se po sále rozléha,
jako rekviémní poezie.
Má věčná ironie.

Ruce mé se chvějí
ale nesmím se bát.
Vidím jak se tvá ústa smějí,
nedokážu vstát.

Anděl se mi do tváře podívá,
výraz odevzdaný mu dám.
Paže kolem mých ramen svírá,
nechci zůstat sám.

Dotýkám se tvých prstů,
krvavé jsou bez smyčců.

Obímám tě věčnost,
tebe se nedokážu vzdát.
Dodáváš mi statečnost.
Proč tě musím tak milovat?

Housle vášně píseň mou hrají,
nechceš mé laskavosti utéct.
Jsi vším, co mé noty znamenají.
Rty tvé nesmí mé svést.

Hřích noc bez hvězd zkrývá,
hořké jsou slzy mé.
Proč se ten polibek do mé paměti zarývá,
při vzpomínce na bezmocné srdce tvé.

Studená jsi jako vánek,
který ukolébával můj spánek.

Přál bych si čas vrátiti,
ale jen tvým chci býti.

Krvavé jsou tvé prsty bez smyčců.
Ledové jsou slzy bez taktů.

...omlouvám se za gramatiku, jsem líný tvor...

Pevnost (III.díl)

31. března 2007 v 22:37 | Andrejs |  Naše FF, kresby atd...
PEVNOST III.:DEFINITIVNÍ KONEC…
Z nádherného snění mě vyruší čísi smutný hlas,ale velice příjemný na poslech.Celým tělem mi koluje zvláštní extáze naplněného štěstí.Křením se na celé kolo,nechápu proč jsou všichni tak zarmoucení a bledí?!,,Co se děje,vždyť se směji,což pak mě nevidíte???´´
Přiskočím k mile vypadajícímu muži,v náruči drží vyhublé děvče.Čím více si ji prohlížím,tím větší je mé zděšení!Ten uzlíček neštěstí,,,TO NENÍ MOŽNÉ´´vyhrknou mi slzy,,,VŽDYŤ JSEM TO JÁ!!!Sotva popadám dech …srdce mi buší jako o závod…začínám panikařit.
Po chvíli se rozkřičím,běsním a pobíhám sem a tam!Křičím jasná slova…:,,JSEM ŽIVÁ,ŽIVÁ…JSEM TADY…PODÍVEJTE SE …SLYŠÍTE…JSEM ŽIVÁ…SAKRA…COPAK JSTE NATVRDLÍ???´´Žádná odezva,ticho,hnusné hrobové ticho.Rozpláču se.Vystrašený nářek mi zní v uších,,,PROSÍM POMOZTE…PROSÍM…´´Čím víc se snažím naznačit svou přítomnost,tím míň se mi dostává pozornosti,nikoho nezajímá,že jsem na živu.
Vyčerpáním padnu na kolena,vzápětí se děsně leknu,necítím žádnou bolest,jen měkkost,jemnou a krásnou.Klíží se mi oči…únava mě ukolébá k spánku…již tvrdě spím.
Mám prazvláštní sen,zdá se mi o mém dosavadním životě.,,ACH,BOŽE,JAK MOC SE MI STÝSKÁ PO DĚTSTVÍ…´´Nebyl den,abych se něčemu nesmála,radovala jsem se z každé maličkosti.Kraviny byly na denním pořádku,sranda každým coulem,hotová báseň.
Jak čas plynul,stal se můj život nudným,černým,beznadějným přežíváním.Škoda mluvit…
Je to jako noční můra,sotva přestanu snít,zdá se mi zas a znova,pořád dokola stejný sen,který jsem si seřadila do několika skupin:Počínaje ,,DĚTSTVÍM,PUBERTÁLNÍM OBDOBÍM…mimochodem dost povedené,REBELII,ŽIVOTNÍM ZKRATEM…v tom to případě patří velké díky,mé nekonečné lásce…ano…si to ty Vili…ale co odpouštím ti…pak následuje BEZNADĚJ,NICOTA,no a konče,kdo ví,třeba startovní čárou,sama nevím.
To nekonečno mě zabíjí,chci se vrátit zpět do reality,ale pokaždé se ocitám v tomtéž děsivém snu.Již delší dobu si říkám:,,MÁ TO VŮBEC SMYSL,hluboko v srdci cítím,že je něco v nepořádku…už není cesty zpět.Tolik se snažím bojovat s bezmocí.Marně!Slábnu rychleji,než by se zdálo,začínám pochybovat,jsem uzavřená ve vlastním těle.
Z každé uplynulé minuty,mám strach,zbabělý,trapný strach,který značí jediné…Tak či onak,před smrtí se neubráním.V šíleném zoufalství si najednou uvědomím,přeci jsem to tak chtěla,tak proč ta snaha?!Celou dobu jsem po ní prahla a teď se ji neumím,ani postavit,natož s ní zápolit.Jen uboze ležím na posteli a čekám.O něco později jsem ze vším smířená.Umírám!Z vlastní hnusné sobeckosti,nenávidím se zato.
Od mého posledního tápání v hlavě,uplynulo spousty času…z ničeho nic procitám.Kolem dokola sedí,postávají a vůbec,jsou tu človíčci,na kterých mi hodně záleží,jelikož jim nejsem lhostejná.Všichni mají,tak zarmoucené obličejíky,až mi z toho jde mráz po těle.Tiše ležím a sleduji ten všudy přítomný smutek,když v tom zaslechnu,jak jeden z nich říká:,,TA HOLČENA UMÍRÁ.´´Popadne mě vztek…,,TO VÍM I BEZ TEBE!!!´´…kupodivu to nikdo nezaregistroval.
Všimnu si Jonniho,z očí se mu koulejí slzy.Dala bych cokoliv,kdybych ho mohla zase obejmout a říct mu,jak moc se mi stýská,načež bych si moc přála vrátit čas.
Prudce otevřu oči a pohnu se,většina zbystří,Jonni nadšeně poskočí,má toho tolik na srdci,co by mi chtěl vyjádřit.Nejraději bych se zfackovala,když si živě uvědomuji o co přicházím.Bráška mě jemně pohladí po tváři a z nadějí,která umírá poslední,mi dodává sílu žít.Děkovně se na něj podívám a z posledních sil a vůle,mu naposledy dám sbohem.S upřímným úmyslem,položím jeho levou ruku,na mou hruď pod níž se skrývá utrápené srdíčko.Jonni dojatě povzdechne.Z velkými obtížemi ze sebe soukám srdceryvná slovíčka.Posléze mě políbí na čelo,cítím,že co nevidět,budu prdět do hlíny.
Rozhodnu se právě včas,poněvač kruté píchnutí u srdce,upozorňuje na blížící se zubatou.
V posledním nádechu vyřknu:,,MÁM TĚ RÁDA A VŽDY BUDU!´´Křečovitě mě k sobě přivine,ještě cítím jeho chvějící se tělo v bolesti,vnímám jeho nářky:,,HEIDI,SE-STŘIČ-KO MÁM TĚ RÁD…NE-VZDÁ-VEJ SE…PO-TŘEBUJI TĚ…SMÍŠ-KU…VŠE-CHNO BU-DE DOB-RÝ…NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ HEI-DI!!!Přes vzlyky mu nejde moc rozumět,ale i tak vím co tím myslí…
Už dávno mi vyprchal život z těla,ale Jonni ho neustále drží v náruči,je mi ho líto,tak moc mu chybím.S lehkostí se nad ním vznáším a pozoruji to celé dění.Odhodlám se ho pohladit,když v tom mě něco táhne pryč,jsem jako ochrnutá,mám divný pocit…ten pocit,kdy víte,že je definitivní konec…

Epocalisse XI ( nový díl)

28. března 2007 v 22:55 | Sparrow
John chytí mě a Mínu za zápěstí a táhne nás nahoru po schodech. Za námi váhavě členy kapely zůstanou stát a čekají co z Villeho vypadne.
"To jako, že si budeme hrát na Lovci pokladu?! Ville, co to je za divadlo?! Konec světa?!" zmatený Linde promluvil za celou bandu. Burton se opřel loktem o jeho rameno, Gas si dal ruce na boky a zpod Migého kulich vražedný pohled sledoval každý pohyb.
" Já… já nevím jestli to je všechno pravda! Co já se budu zabývat tím co tomu antisatanistickýmu šaškovi leze z huby!" nervózně pozdvihnul rameny Ville. John se zarazil.
"Přesně! Kecy! Jak nám dokáže, že ty báchorky co vypráví nejsou nesmysly?! To už mu asi lezou na mozek ti démoni! Bůh ví, co to má místo posvěcené vody v těch lahvičkách! " Villovi obličej rozzářil zvláštní úsměv.Obývák zaplavil hromadný smích.
"Jasně! Jdeme do hospody! Musíme to pořádně oslavit! Bez nějakého excentrického ducha, potrhlého exorcisty a uštěkané služky…" promluvil Burton. To už bylo na Constantina moc. Nechal mě a Mínu uprostřed schodiště a šel dolů.
"Tak vy mně nevěříte?!" sloním dupáním se přiblížil k Villovi a dal mu takovou herdu do tváře, že ten druhý spadnul zády na zem. Vyděšeně jsme se s Mínou zřítily za nimi.
"Tos přehnal, hochu!" Ville se pousmál a utřel si do rukávu strůžku krve, která mu tekla z koutku úst.
"Ani ne!" John zvednul Villeho za krk a bouchnul s ním o zeď, držel ho jako přibitý. "Chceš nebo ne zachránit Jonnu a Kety?!" zklidnil se, jeho obličej byl jako z mramoru.
"To je snad jasný ne! Pusť mě než se udusím!" zasyčel Ville a snažil se vysvobodit dýchací cesty od Johnového sevření.
"Tak už si jednoduše nedovoluj pochybovat o tom co říkám!" chvíli ho sledoval do oči, pak ho pustil a otočil se na ostatní. Ville klesnul jako pytel cihel na podlahu, naříkával ale nedovolil si vstát a zůstal radši ve stínu.
"Vy ani netušíte, v jaké situaci jsme! Nacházíme uprostřed zápasu Dobra se Zlem, a krutě nás vyřadí obě strany jestli něco neuděláme! Tak nebo tak jsme v koncích! Mrzí mě, že to vám říkám takhle, ale musíte to vědět!" rozčiloval se John.Burton polkl na prázdno. Vyděšeně ale fascinovaně všichni zůstali ticho a poslouchali dál.
"Toto tisícletí patři konstelaci Ryb, a jak určitě víte, ve zvěrokruhu je to poslední znamení, jako Beran, který je prvním! Tak, a teď co chci tím říct… Je to perfektní příležitost pro okultisti a síly temna skoncovat se vším! Jestli nejmocnější lož alchymistů a astrologů má potomky, můžete si vsadit zadnici že pozůstalí sekty von Helsinkových, Uroborosi, se budou snažit donutit toho nebo tu, který má v sobě alespoň ml krve rodiny, aby se stál jejím kápem a aby ukradl Iustitiánskou dýku! Proč si myslíte asi že ji pořád nosím u…hem…u sebe?!" neklidně poskakoval a náhle sebou trhnul, odkryl stehno z kabátu a všem ukázal ušpiněnou čepel. Mně se zúžilo bez upozornění srdce. Ušpiněnou rozhodně mojí krví.
"To co vidíte před sebou je end, ale ne rozhodně happy jestli se to dostane do rukou Urobor… Je to zbraň spasitele! V našem případě ne Krista ale Antikrista, kapišto?!"
"Ta kudla na rožně?! To je jako konec světa protože ďábel si chtěl pořídit nůž s diamanty?!" vyhrknul Gas. Atmosféra se na chvíli odlehčila, co se zas zhustila a zírali jsme šokovaně na sebe.
"Vesnicky řečeno, asi ano", suše odpověděl John, "kdyby nebylo toho, že převtělení Krista by měl zabodnout dýku na Everest, bylo by to stejné. Nebo alespoň takhle praví proroctví". Když uvidí že na něj zbytek osazenstva valí oči, dodal: " Pojďte konečně nahoru! Stejně dřív nebo později to musím vám ukázat!"

Epocalisse IV."shrnutí"

28. března 2007 v 22:48 | Sparrow, jakej jinej psychopatickej dement...
" Ville?" zeptám se když sáhnu na pásek s kovovým heartgramem. Ono mě to chytí za pás.
" Ani když se tu strachy můžeme po**at mě nenecháš být! Kde je John?" odstrčím ho. Začnou znovu fungovat flashová světla. Kouknu se Villemu do obličeje. Příšerně se ho leknu. Má tmavě purpurové monokly, černý tlustý provaz kolem krku a je bledý jak mrtvola. Zle se na mě usmívá. Pomalým krokem se ke mně přibližuje.
" Pa-panebo-bože, Ville!" zakoktám a dám zpátečku o dva kroky. Narazím na něco. Zhmotněná Mína. Poznám jí podle šatů.
" Vilhermíno?" otočím se k ní, raní mě málem mrtvice. Taky nevypadá nejlíp, natož když je duch. Ville zneužije chvíli a chytí mě pevně zezadu a zablokuje mě rukama.
" Vy jste se zbláznili že máte rok na víc nebo co?!" vyjeknu a snažím z Villovo sevření uniknout, marně. Mína drží v ruce obrovský nůž. Ne, dýku! Iustitiánskou dýku!
" Co chceš s ní dělat?!" ustrašeně se koukám na ostrou čepel. Mína výhružně zvedne ruku s dýkou a pokusí se jí do mě zabodnout. Já se zahráním kopnutím do její ruky.
" Psychatíš?! Johne! Johne!" zařvu do tmy. Nic se neozve. Mezitím Mína nasměruje dýku na můj krk. Já vyklouznu Villovi a ona mu jí zapíchne do ramena. Málem mi upadnou oči z důlku když uvidím že to s Villem ani nehne, sundá si zbraň cuknutím. Otočí se k mně a projede si dýku jazykem a očistí z krve. Zašpiní si koutky. Zas se na mě ďábelsky usměje a vydá ze sebe hnusně pochmurné chechtání. Mně se začíná dělá blbě.Snažím se kolem sebe někoho najít. Najednou spatřím nějaká těla ležící v louži krve u jejich nohou.
" Co jste to sakra udělali?! Ne!" schovám se za stolem a začnu po nich házet lahve, vše čeho se dotknu letí vzduchem, ba i dort se svíčky. Ville se přiblíží a když jsem zrovna měla v ruce vidličku, chytne mě za krk a flákne na stůl. Ve tmě najednou vidím jak John praští Mínu lahvičkou s posvěcenou vodou, ozve se hrozný zvuk a místo ní zůstane černá louže jakési látky. Ville se k němu nestačí otočí, co John vytáhne s kabátu další lahvičku, tentokrát jí jenom otevře. Ze skleněné nádobky se vyvalí stříbrný kouř, který se nahromadí ve světelné mlze na stopě. Ville si zakryje obličej rukama a zas ten hnusný křik. Sklouzne pod stolem. V páře začne blikat světlo, který zaplaví v mžiku celo místnost. Já ještě ležím na stole. Spode mě se ozve žblunknutí. Vyskočím a vrhnu se Johna, který mě obejme.
" Co to mělo být?" ustrašeně mu zašeptám. Dlouho mně neodpoví, jen mě pevně drží.
" Johne?" opět nic neřekne. Nečekaně cítím ostrou bolest těsně pod hrudní kosti. John mě odstrčí a já se opřu o kamenný sloup za mnou. Civím na Iustitiánskou dýku do mě zabodnutou.
" Proč?!" vyhrknu. Divný je že mi neteče žádná krev.
"Promiň…" utrhne si kříž s řetězu na krku a přitiskne mi ho na čelo. Padnu na kolena, v křeči bolestí se snažím ze sebe sundat dýku ale John mě shodí na zem a zabodne jí hlouběji. To už slyším jak se skrze mě zabodne do dřevěné podlahy. John se vedle mě klekne, pořád drží kříž. Začne mumlat latinsky. Já koukám do prázdna a nemůžu se soustředit na nic jiného než na ten mráček světla nade mnou. Pomalu klesá, mně začne být zima. Všechno najednou zmizí, nevnímám bolest. Říkám si, že už je konec…
" Sparrowe!?" zazní hlas. Nereaguji.
" Co se to s ní stalo?" kdosi promluví.
" Ona se neprobere!" někdo pláče.
" Ale houby! Takhle se musí! Uhněte mi!" neočekávaně se na mě lije asi celý Tichý oceán. Leknu se, bouchnu se do hlavy o židli a celá zmoklá zírám na rozmazané postavičky kolem mě.
" Je živá! Je živá!" obejme mě Mína, jako bych byla gumová pískací hračka.
" Dyť jsem to říkal!" přede mnou stojí usměvavý Migé s kýblem. Za ním Linde šeptá něco Gasovi, který mu pak vrazí pěstí.
" Jdi pro ručník!" přikazuje Ville Burtonovi. Sedne si vedle Míny.
" Je ti dobře?" pohladí mě po vlasech. Všimnu si, že tu Jonna není.
" Vy jste mě chtěli zabít!"nedůvěřivě na nich ukážu prstem. V celém sklepě všichni puknou smíchy.
" Dyť jsi se tu složila! Měla jsi nějaký záchvat a začala si blbnout! Nevěděl jsem co dělat a pak jsi se přestala hýbat, už si nedýchala! V tom přišli kluci a zbytek víš…" vysvětluje Ville, už nemá žádný monokly. Ostatní kývají a poslouchají dál.
" A kde jsou…?" rozhlížím se ustrašeně po Johnovi.
" Nemůžeme najít Kety a Jonnu! John se taky necítil nejlíp, tak je do teďka v obýváku na pohovce… Co se vůbec stalo? Já jsem málem strachy chcípnul, štěstí že tu byla Mína!" připlazí se k nám blíž.
" Odpal, utiskuješ!" žárlivě Mína Villa vyhání pryč a přilepí se na mě.
" Zdálo se mi, že jste byli nějací zombíci, a že mě John …" přistane mi na obličej hadr.
" Nic jiného jsem nenašel!" omlouvá se Burton, když vidí podrážděného Villa.
" Dýka… To není možné!" vzpomenu si. Triko co mám na sobě je v pořádku. Odhrnu si ho, mám na břiše pěticentimetrovou bílou jizvu. Chlapi žasnou.
"Nečučte na mě, nedělám tu striptýz…" stáhnu si triko zpátky. Zvednu se a jdu nahoru. V obýváku leží na sofa rozcabený spící John. Vypadá hrozně.
" Vzbuď se vrahu!" kopnu ho do nohy.
" Eh???" pozvedne hlavu, koukne se zmateně, otráveně se otočí a zaboří obličej do polštáře. Má roztrháný kabát a kalhoty jsou ušpiněné záhadnou látkou.
" Co se to stalo?!" zařvu vztekle.
" Nech mě spát! Já ti to pak vysvětlím…" zabručí John.
" To teda ne! Víš jak to bolelo!?" chytnu ho za kravatu.
" No tak dobře… To byla jediná možnost jak tě tam odsud dostat…" posadí se, dá si nohu přes druhou a začne vážně vysvětlovat.
" Jak jediná?! Tos mně musel propíchnout?!" táhnu k sobě židli a sednu se na ní jak vyslýchající fízl.
" Je to hrozně zamotaný…" zamračí se. Najednou se do místnosti zřítí celá kapela.
" Tak co? Už je ti dobře bratře?" Linde plácne přátelsky Johna na rameno.
" Hem… ano…" nedůvěřivě se druhý podivá na zvláštní drdatou nestvůru.
" Tak už jste vyřešili ty vaše záhady? Nevíte kde jsou holky?" chytne mě Ville za ramena. Já jen otočím znuděně oči v sloup.
" Musím vám něco říct…" přizná se John.
" Že bys to nám konečně vyjasnil?!" agresivně vyštěknu. Ville mi strčí ruku pod límcem trika a naznačí masáž.
" Buď v klidu a poslouchejme…" utlumí můj vražedný pohled a sedne si za mnou.
" Jako první bych asi vám měl říct že nejsme v bezpečí…" zdrceně pronese John. Všichni zbystří.
" Jelikož tu jsou velmi negativní síly a podobné bludy, takže radím abychom zdrhli co nejdřív!" náhle vyskočí z pohovky a hrne se pryč.
" Počkej přizdisráči! Co to má znamenat že se v mé věži nastěhovali nějací bubáci?!" Ville evidentně nezůstane klidným a postaví se před ním.
" Nevím jak bych to vám vysvětlil, jste laici v mém oboru a navíc je to na dlouho…" vymlouvá se John. Ale Ville ho strčí zpět do křesla.
" Dobře… četli jste někdy Bibli?" menšina osazenstva kývne. Migé a Linde se na sebe nechápavě kouknou a pozvednou rameny.
" Znáte evangelium svatého Jana? Konec Bible?" to všichni valíme na něho oči.
" Kdo má ty náboženské kecy vydržet?! Ani jsem nedočetl Starý zákon!" řekne Ville.
" Máš si koupit tu dětskou… A víte o čem jedna Kniha Zjevení svatého Jana?"v těch slovech se skrývá krutá pravda.
" No do …! To snad nemyslíš…?!" vyděšeně pravím, nestačím se divit. To není možné! To nemůže být pravda! Tady a teď?!
"Apocalypsis…" zašeptá Ville. Ostatní se na něho otočí překvapení.
" Co to má hitto být?" netušící Burton se snaží dělat z toho srandu.
" Konec světa." Doplní Constantine slova Villova.
"A co my s tím máme ale společného???" prudce vyskočím ze židle.
"Jak vidím měl bych o tom vám všechno říct…" vzdává se John.,, Víte, jak jsem tam nahoře našli tu komnatu?" promluví směrem ke klukům a Míně. Jakžtakž všichni kývnou.
"Mám důvody proč si myslet, že tvůj ex, Míno, patřil k rodině Darklových. Darklové byli hlavními postavami co se týče založení nejmocnější lože alchymistů která přetrvává do dnes. Jako jediná, tato lože mohla používat symbol Urobora, alchymistický drak, schválená tehdejším německo-maďarským "čarodějem", Briam Elistüf. A taky byli jediní kteří přišli na elixír nesmrtelnosti, potom co se určitě setkali v Pařiži s Nicolasem Flamelem…"
,,Počkat, já jsem taky z Darklů!" vyruší ho Mína.
,,Cože???" Johnovi málem upadne čelist.
,,No jo! Chceš vidět náš rodokmen? Já a Jonnanen jsme měli společné předky! Koukej…" náhle se v Mínině ruce objeví starý pergamen.,,Jééé, moje schopnosti se zlepšují…" zazubí se dušička a roztáhne papír Johnovi na kolena.
,,Sleduj… máme stejné prapradědky! Erno a Victorie fon Helsink! On je ze strany praprastrýčka Bena a já pradědka Victora, víš?" pobaveně pozoruje Johna který se ještě z šoku nedostal. Já se dívám přes její rameno. Zbytek se taky hrne za pohovkou za Johnovy zády. Jsou tam jasně napsány jména pěti generací rodiny.
,,O to horší… Bože, proč jsem jen nezůstal v Los Angeles!" dál si John ruku před obličejem.
,,Co zas???" Mína luskne prsty a pergamen se vypaří.
,,Fon Helsinkovi, jak určitě víš, měli mezi sebou vzpory, kvůli dědičnosti řádu v loži. Když se Ben a Davey rozhádali s otcem, jelikož Erno chtěl aby kápem společnosti Urobora byl Victor, tak ho zabili. Victor vůbec o nějaké alchymie neměl ani tušení, tak dvojčata vzali do vlastních rukou lož a přeměnili na okultistickou sektu. Jak by asi katolický farář řekl, první a nejnebezpečnější Satanistická církev. Každý uctívač ďábla byl vítán…"
,,Ale co do toho je Míně když její prabředek nevěděl o tom nic?!" sednu si vedle Míny na gauč.
,,Právě že Victor na to přišel. Při jednom obřadu, který se odehrál ve sklepě téhle věže, zavraždil bratra Davey, protože chtěl ublížit jeho dceře Giselle, vlastně sestra dědečka Míny. A víte čím?" unaveně John pozvednul obočí.,,Tímhle!" zvednul Iustitiánskou dýku nad hlavou a hodil ji na podlahu. Čepel se leskla podivným světlem, jakoby chtěla tyto historky vyprávět sama, jakoby krev lidí které usmrtila najednou oživla. Před našima očima ležela ta nejhrůzostrašnější zbraň, jenž mohly tisícletí poznat. Teprve teď jsem si uvědomila kolik vzpour a bratrovražd musela způsobit.
,,Ben to Victorovi nemohl odpustit, tak se svou sektou poslali na jeho rodinu prokletí. Victor mezitím dýku prodal a tak se její stopy ztrácí na západě Evropy. Do dnešní doby se nic významného nestalo, protože jsem si myslel že rod Helsinkových vymřel, ale jak my tu tvrdí Mína, Jonnanem byl jejím manželem a o to závažnější by bylo kdyby…"
,,To víš že jsem s tím prasetem nic neměla! Dyť mi bylo 25 let když jsem si ho vzala! A taky že jsem po půl roku upadla z okna! Moje jediná láska byla Villonen! A ten se mi ani prstem nedotkl!" skočí mu zase do řeči Mína. Smutně se koukne na Gase, rozbrečí se jak fontána a ten ji obejme a plácne na záda.
,,Díky Bohu…" Johnovi spadne kámen ze srdce.
,,Ale ta sviňa! Moje sestra Fredegonda! Ta s ním něco měla!" rozzuřené dušičce leze z nosu kouř. Ba ne, to jenom Ville přes ní vyfouknul dým cigarety.
,,Argh!"vyskočí z pohovky John "A měla s ním nějaké haranty???"
"To já nevím! To jsem umřela brzo abych to zjistila a navíc se ségra odstěhovala do Itálie…" stoupne si Mína před nim. John se dívá zoufalé skrz levitující hustou stříbřitou páru, která se čím dál více ředí se vzduchem mezitím, co se Mína přemísťuje vedle mě. Dostane tik u levého oka.
,,Musíme to nutně zjistit! Životy hodně lidí jsou v nebezpečí! Pojďte se mnou do komnaty! Budeme potřebovat každou volnou ruku! A to rychle! Máme čas jenom do příštího týdne!"

Epocalisse III."shrnutí"

28. března 2007 v 22:44 | Sparrow
Knihovna se otevře jako brána ale dovnitř jsme neviděli, byla moc velká tma. Najednou se ale do místnosti hrne silný vítr. Johnovi to málem stálo kabát. Z ničeho nic hluboko ve tmě začínají svítit svíce. Čím dál víc se osvětluje. Když už je vidět, žasem vkročíme do obrovské komnaty. Kupolovitý strop je zdoben různými astronomickými vzory a obrázky, hvězdy, znamení zvěrokruhu a pod. Uprostřed před námi stojí ohromný měděný dalekohled. Po chvíli zjistíme že místnost je kruhová. Všude kolem u stěn jsou další knihovny se starými knihami. Za dalekohledem je dlouhý dřevěný stůl a na něm hromady papíru a skleněných nádob.
" A to je všechno?" zklamaně Ville zkazí historickou atmosféru.
" Cos čekal víc? Dyť je to nádhera!" Johnovi se blýskají očíčka.
" Říkal jsi, že tu bude poklad!" zavrčí Ville.
" A není snad tohle poklad?" uraženě se John otočí k Villovi. Ten mu odpoví takovým tím pohledem typu "co čumíš, vole" a vytáhne z kapsy rezervový pilník s heartgramy.
" Pojďte sem!" mávnu chlapíkům. Hrabu se ve starých knihách a zjistím že jsou nejspíš všechny o astronomii jak tak koukám na obrázky. To co mě zarazí je, že za každou knihou je stejný podpis, Jonnanen fon Helsink.
" Co to je?" utrhne mi John z ruky knížku "Tänti Rakkaus"(hvězdná láska xD). Když si všimne o čem to jedná, tak ji radši hodí Vildovi a vezme další ze sbírky.
" Fuj! Co to jsou za saláty…" zkoumavě se Ville snaží knihu otevřít, když přečte název tak se se zápalem pouští do četby.
" Vidíš? To všechno asi patřilo manžílkovi naší Míny…" ukážu na desky každé knihy co on vytáhne.
" Já bych řekl že všechno! Od posledního papíru a chumlu prachu!" zamumlá Ville soustředěný na kapitolu o lektvarech.
" To co mi vrtá hlavou je jak nemohla o tom Mína vědět?!" porozhlídnu se kolem.
" Pravda…" zamyslí se John. Chodí tam a zpátky před tajným vchodem. Zarazí se a koukne se dolu k botě. Na něco šlápl.
" Já to tušil…" usměje se a nakloní k zemi.
" A co?" jednohlasně se zeptám s Villem.
" Zelené solné křišťály!" a ukáže nám světlezelená zrníčka na zemi. Fosforeskující stopa malinkatých kamínek pokračovala za bibliotékou. John poposune jednu knihovnu.
" Vidíte?! Mám dojem že to tu zasypal úmyslně kolem dokola…" zatváří se jak Scherlock Holmes, chybí mu ale fajfka.
" A na co? Proč?" sáhneme si na podivné křišťály.
" Protože je to jediný způsob jak držet dál všechny typy duchů! Od poltergeistů až po pohádkových bytostí!" objasní nám to. Ville si do ruky nasbírá hrstku.
" Chytrý… ale pořád nechápu na co? To by mělo znamenat že si to tu postavil po Mínině smrti!" navrhnu teorii. Ville si mezitím strkává do huby prst s kouzelnou solí.
" Ne Ville! Ty prase! Vyplivni to! Víš vůbec proč je to zelený?! Je v tom irský jed!" skočí John po Villovi a vlepí mu pohlavek. Ten poflusá podlahu.
" Auvajs! Příště si nepředstavuj Lucifera když mě budeš chtít zachraňovat! Jseš moc drastickej…" opět si masíruje bolavou hlavu.
"Máš štěstí že jsem si nevzpomněl na boxovací pytel…" zabručí podrážděně John. V pozadí se já blížím ke stolu.
" Hoši…" zašeptám nevěřícně koukající na zeď.
" Tak to bys si zkusil!" zamračí se Ville.
" Si piš! Mohl jsem tě nechat umřít…" John arogantně zabodne na něj pohled a otočí se ale Ville ho surově chytne za rameno a obrátí zpět.
"Bratři!" řeknu hlasitěji. Žádná reakce.
" Kdo pak to spí s růžovým medvídkem Pú?" tiše se mu posmívá Ville.
" Tos přehnal! Mám rozebrat ty tvoje vojáčky a autíčka ve skříni!" ztuhne John, už má ten chladný výraz sopky před výbuchem.
" Nekecej! Hrál sis s nimi taky!" vyčítá mu Ville.
"Do pajzlu, jste chlapi?!" zařvu za sebou. Zřítí se na mě dva těla. První mě brutálně chytí za ruku, druhý mně málem rozerve rameno. Připadám si jak panenka mezi pětiletými parchanty.
"Vidíte ten erb!" naznačím hlavou aby se koukali nahoru. Všichni čučíme na stěnu s otevřenou garáží.
Trojúhelníkový kožený erb visí na kamenné stěně. Je na něm zlatý drak stočený do sebe, který drží svůj ocas v tlamě.
" Alchymie…" zašeptá John.
" To není možné…" udiveně nemohu odrhnout oči od obrázku.
" To je Uroboros!" též Ville, ale z něho vypadne něco srozumitelného.
" Cože?" překvapeně se k němu otočíme. Stal se zázrak.
" No co? Můžu snad někdy něco taky vědět, ne?!"pobaveně se Ville snaží být vážný, konečně řekl něco důležitého.
" A to víš odkud?" zeptá se ho nevěřícně John.
" Já nevím!" Ville pozvedne ramena.
" Já to vím! Přeci má Jonna takový prsten!" když uklízím ten bordel v jejích ložnici, najdu vše možné i nemožné.
" Přesně!" vzpomene si Ville.
" A ona to dostala od koho?" John začíná být čím dál nervóznější.
" Prsten jsem našel ve sklepě!" odpoví Ville.
" Bože, ochraň nás před živou smrtí, démony vymítej…" John padne na kolena, vyndá růženec z rukávu a začne se modlit. Vyděšeně se na něj podíváme. Ville ho chytne za kabát a zvedne ho.
" Co blbneš?! Nezdá se mi že by dneska byla nedělní mše!" zařve mu do ucha. John si uklidí kapesní bibli a nandá si zpátky černé brýle.
" Rychle pryč!" najednou začne prchat z komnaty. My ho následujeme.
" Počkej na nás! Co se děje?!" dohoníme ho v mém pokoj. On se zastaví.
" Hodně špatné věci…" zamumlá a začne znova utíkat.
" Santa Klaus ať nám s ním pomůže!" zafuní Ville a vydáme se za ním. Utíkáme zpět do sklepení. John vyrazí rovnou dveře. Do uší nám pronikne odporně hlasitá hudba, Marilyn Manson "Sweet Dreams". Diskotékové bílé flashové efekty nás matou." Perkele! Nikito! Ztlum to!" zařvu přes hudbu ale za DJovým pultem nestojí nikdo. Snažíme se najít ostatní. Následuje tma ale hudba pořád hraje. Začínám se bát. Najednou se někoho dotknu. Podle postavy usoudím že je to chlap.

Epocalisse II."shrnutí"

28. března 2007 v 22:42 | Sparrow
Táhne mě za ruku po schodech. Když dojdeme nahoru, zabouchne dveře a chytí mě zase. Směřuje do prvního patra. Málem si zlomím hnátu, když se přerazím o červený koberec co je na schodišti.
" Můžeš mi prosím tě říct, kam mě to neseš?!" otráveně pronesu, když se zastaví před dveřmi mého pokoje.
" Uvidíš!" celý natěšený vstoupí bleskovou rychlostí do místnosti, málem za sebou zanechá ohňovou čáru. Stoupne se před knihovnou a usměje se.
"No…co?" ironicky na něj hodím nadšený úškleb.
"Pracovali jsme na to z Johnem, já měl nápad… určitě se ti to bude líbit, jak tě znám…" začne mezi knížkami něco hledat. Já netrpělivě dupám kozačkou o dřevěnou podlahu. Když se zdá, že našel to po čem pátral, obrátí se zpátky ke mně.
" Ale nejdřív můj dárek!" opře se o křeslo a šibalsky se na mě podívá.
" Tak jo, no! A já ti chtěla udělat překvapení, proč vždycky tak změknu…" vzdám se a vydám se ven z pokoje, chci jít dolu pro bágl.
" Ale ten počká, já myslel jiný…" zas mě popadne za páži, mám už z něho červený flek.
"Nemám jiný! Si myslíš že vykradu obchod! S tím platem který mi ani nedáváš…" vyprsknu na něj. Jemu to je jedno, nebezpečně se ke mně přibližuje. Vím jenom, že se mu musím vyhnout jako čert kříži. Poskočím o metr pryč. On parchant toho nenechá. Tak couvnu a schovám se za židli. Ville jí odsune a já utíkám k posteli, to už je honička.
" Nech mě žít! Jáu! Do pr…" málem se přerazím o květináč a zlomím si podpatek.
" Kam jdeš?! Nic ti udělat nechci…" v tom mu polštář přistane na obličej.
"Řekla jsem něco?!" bouchnu do něj ještě jednou, začíná mě to bavit.
" Jo? Myslíš to vážně?" chytne taky polštář a já dostanu přes zadek.
" Ty…ty!!!" nemám slov a zuřivě si utrhnu dřevěný podpatek(pirát xD) a hodím mu ho na hlavu.
" Aiii!Nejsi nějaká excentrická?" Ville si masíruje kedlubnu.
" Pro tebe určitě nejsem ani romantická, tak zklidni jelena!" vyštěknu Schwarznegerovským výrazem.
" Ale já chtěl jenom… Jseš kyselina!" zamračí se ale pak mu něco proletí mozkem.
S:" To není pravda!"
V:" Je!"
S:" Není!"
V:" Je!!!"
S:" Není!!!"
" Tak mi to dokaž!" shodí mě na postel. Zas napínavá scénka.
" Takhle?! Na to zapomeň!" popadnu malého plyšového losa a hodím ho po něm. Ten mu proletí těsně vedle a rozbije porcelánovou vázu. Ville si vědu z toho nedělá a zavalí mě.
" Slez ze mě!" zavrčím a snažím se ho ze sebe dostat, ale on mi zablokuje ruce.
" Nehnu se dokud mi nedáš alespoň pusu!" seriózně zaryje ty jeho zelená kukadla do mých.
" To máš ale smůlu!" zaprotestuji.
" To já si nemyslím…" přiblíží svůj obličej k mému, v tom ale někdo zaklepe na dveře. Než se vůbec z toho vzpamatuji, on ze mě vyskočí a mezi dveřmi stojí John Constantin. Můj hrdina!
" Ehm… byl jsem v obýváku a slyšel jsem jak se něco rozbilo, tak jsem si chtěl ověřit, že jste v pořádku…" zamumlá když vidí, že Ville je nervózní. Já rychle vstanu a jdu radši k němu.
" Jo! V pohodě! Slečna Sparrow dostala menší záchvat…" falešně se Ville zazubí. Já na něj vrhnu vražedný pohled a přitisknu se k Johnovi.
" Tak když už jsme tady, chceme ukázat Sparrušce dárek?" změní téma Ville a teatrálně neviditelným lanem přitáhne nás ke knihovně.
" Jo, jasně! Takže…ehm ehm… Máme pro tebe hádanku! Spíš otázku!" pousmívá se John.
" Jakou?" už se těším.
" Který pirát v celé historii se zmocnil nejvíce lodí a celkově byl nejaktivnější a nejlepší?" zeptá se Ville. Bože, co to je za blbá otázka a zrovna mně…
" Já!" jasně odpovím.
" To víme… ale v celé historie!" otočí oči v sloup Ville.
" No sorry, 154 lodě za rok je rekord!" bráním se.
" Dotyčný měl ale 459…" promluví jak ze záhrobí John.
" Počkejte, tak to nevím…" zamyslím se. Chvíli ticho. Ville si popískává i Love Rock´n´Roll od Britney.
" Dědeček Bartoš!" zajásám a triumfálně se zasměji. Zbytek civí.
" Ježíš… Bartholomew Roberts! Black Bart!" vysvětlím.
" Přesně! Jestli víš během jakého roku?" pokračuje John. Ville si piluje nehty.
" Hmmm… 1719?" vzpomenu si na fotku dědečka s celou posádkou v hospodě U Krakena.
" Ano. Jestli přehodíš čísla dostaneš datum vydání knížky spisovatele, který byl svobodným zednářem… co to je vůbec svobodný zednář?" foukne si Ville na drápky a zeptá se Johna. Ten mu šťouchne loktem do žeber, aby byl zticha.
" Říkali jste jednu hádanku! Jak to mám proboha…" rozsvítí se mi žárovka. " Victor Hugo!"
" Aaaa! Špatně! Můžeš na dárek zapomenout, jde se dolu tancovat…" Ville hodí pilník za sebou. Tentokrát zasáhne Anlikkiho, který právě do místnosti vkročil.
" Mňáááu! Trefa do fialového! Koukej když něco házíš! Grrr…" vyjekne kocour, upraví si kožich a zahryzne se do Villeho nohy. Vilda bolestivě zařve a snaží se ze sebe zvířátko "jemně" vyklepat. Je to marné, šelma má pevnější stisk než piraňa. Já a John ho necháme svému osudu. Do přírodního zákona se přeci vstoupit nemá.
" Určitě znáš další spisovatele! No tak…" skoro mě John prosí.
" Fakt netuším…" je to beznadějný.
" Já tě s tím pomůžu! Jméno je anagram!" to mi to teda usnadnil.
" Ale čeho? Myslíš Black Bart?" něco mě napadne. John se rozzáří.
" Kdyby ano tak mě napadá jenom…" nejasně zamumlám. John je z toho navětvi.
" Clark Bat!" dořeknu. Ville poskakuje po místnosti.
" Ano! A další anagram jména tvého dědy je ta kniha!" zoufale na mě pořád čučí. Není špatný, skoro lepší než Ville bych řekla… ehm, kde jsme to byli? Jo, už vím…
" Low Tooth and beer bar je jediná kterou mám…" kouknu se do knihovny. Nikde ji nevidím.
"Yeah! Teď k těm číslům… sečti je tak aby ti vyšlo jednomístné číslo!" sundá si sluneční brýle. To už neodolám, musím se na něho dívat takovým tím divným DiCaprioským pohledem. Ville si toho všimne, kocourkovy hodí kus usušeného masa co má v kapsy a běží k nám. " Nejsem pes, vole! Ale jelikož mi dáváte pořád granule který chutnají jak usušené s…" sprostě se z toho chlupáč vymluví a skočí na voňavou kořist.
" Sparrow!" probere mě Ville z plachtění v Johnových očí.
" Hehem… 9! Snad…" vypadne ze mě uraženě.
" Správně! A teď najdi tu knihu! Stačí jen znát délku a šířku…" napoví mi Johník.
" Devátá kniha v devátém políčku, fakt originální…" strčím do Villeho, který mi stojí v cestě a začínám hledat. Spočítám políčka, prstem si projdu knihy.
" Sedm, osm… devět! Co teď?" obrátím se zpátky k chlapům.
" Jen ji pomalu přitáhni k sobě…" řekne Ville, po tom co nacpe Johnovi kulicha do pusy, aby mu nemohl ukrást odpověď. Chudáček vyplivne vlněnou čepici a zakilluje Villeho očima." Dobře…" vzdychnu. Ville a John se na to těší víc než já. Opatrně chytím knihu a šnečím posouváním konečně slyším něco zacvakat. Hoši štěstí bez sebe se obejmou. Já nechápavě na nich čučím. Najednou se za knihovnou ozve podivný zvuk.

Další články


Kam dál